Island 2025 – první fotoexpedice!

Jsme zpátky z mé dosud největší fotoexpedice, konkrétně do země ledu a ohně – na Island. Počtem účastníků byla komorní, o to větší ale byla samotným místem, podmínkami a programem.

Island drsný

Island nás přivítal opravdu se vší parádou a ukázal nám, jak drsný umí být. Extrémní (alespoň na naše poměry) vítr, déšť a sníh nás bičovaly po první 3-4 dny, tedy dobrou polovinu celé fotoexpedice. Vzduchem se nesl písek, který se dostal úplně všude a dával zabrat fototechnice, batohům i nám samotným, provádějíc nám nedobrovolný peeling. Když nelétal písek, létala solí nasycená vodní pára, kapky deště, kroupy nebo sníh. Chvílemi jsme měli co dělat, abychom se udrželi na nohou, na stativ jsme mohli rovnou zapomenout.

Netřeba říkat, že focení v takových podmínkách je vskutku obtížné. Já jsem si svoji nálož od Islandu vybral vážně poctivě – batoh plný písku, takže jsem ho musel několikrát osprchovat a usušit, aby byl alespoň trochu bezpečný pro fototechniku; hned druhý den jsem si narazil žebra a kyčel, když jsem spadl na ledovou kru při útěku před plíživou vlnou a vrcholem pro mě bylo, když jsme trochu lehkomyslně šli za vodopád Selljalandsfoss, jehož proud v jednu chvíli strhl vítr přímo na mě, což neustálo ani mé jinak nepromokavé oblečení a byl jsem od pasu dolů úplně promočený.

V tu chvíli jsem se přistihl, že už toho mám (doslova) plné kecky a říkal jsem si, že už by nám Island konečně také mohl ukázat svou druhou tvář, kterou jsme dobře poznali při loňské návštěvě. Předpověď to ostatně slibovala. Ještě ten večer se mi ale nálada spravila – ony totiž takové podmínky přinášejí nejen příkoří, ale také skvělé fotografické příležitosti a je třeba říci, že v důležité momenty nám Island naservíroval hodně pěkné podmínky, při kterých byla radost fotit, větru navzdory. To se stalo také na pláži ve Víku, odkud jsme fotili slavné „trolly“ Reynisdrangar.

Ukázka panujících podmínek – slunce, sněhová vánice, slunce, kroupy, slunce… To vše během 15 minut:-)

Plíživé vlny

Od začátku fotoexpedice jsem všechny upozorňoval na nechvalně proslulé plíživé vlny (sneaker waves), se kterými jsem se tu setkal už loni. Jsou to vlny, které přicházejí jednou za čas – hodinu, dvě, tři… Po celou dobu jsme stáli cca 3 m od místa, kde končily i ty nejdelší vlny, které přišly co pár minut. Na závěr focení, v momentě, kdy jsem řekl, že můžeme balit, ale přišla ta skutečně plíživá.

Najednou jsme zjistili, že se před námi moře zvedlo více, než jsme mohli za tu cca hodinu a půl pozorovat. Dali jsme se na úprk, přičemž jsem měl batoh „chytře“ položený další 2-3 m za sebou ve vzdálenosti, kterou jsem považoval za naprosto bezpečnou. Věděl jsem, že ho musím zvednout, než vlna dorazí k němu. Místo toho, jak to tak bývá ve filmech, jsem uklouzl a plácnul s sebou na zem, načež následovala účastnice za mnou a jako domino také další účastník za ní. Vlna nás podjela. V ten moment jsem se vydrápal na kolena a zvedl batoh do vzduchu. Následovalo ještě dobrých +/- 5m běhu ve vodě lehce přes kotníky. Vlna tak šla o cca 10-15 m dál než ty nejdelší, které jsme za celou dobu mohli vidět.

Díky tomu, že jsme uchránili techniku a smočili se jen trochu, jsme se tomu pak mohli zasmát a parodoxně mi tahle lehce adrenalinová epizoda zvedla náladu, což završila zasloužená návštěva místního pivovaru:-). Ale zůstával také velký respekt před oceánem a první vteřiny, kdy se na nás vlna valila, byly trochu děsivé. Inu – kdo není mokrý, fotí pod svoje možnosti!

Island krásný

Tím prakticky skončila ona drsná epizoda fotoexpedice a druhý den nám Island jako mávnutím proutku ukázal svou druhou tvář. Tvář plnou vlídnosti, krásy a laskavosti. Čekal nás přejezd z jihu na západ, konkrétně na poloostrov Snaefellsnes. Vítr úplně ustal, vysvitlo slunce a zasněžená krajina okolo „zlatého kruhu“ (okruh do vnitrozemí ostrova) se třpytila jako drahokam. Jasným předělem pak byla zejména návštěva termálního bazénu. Je to těžko předatelná nádhera, když jste obklopeni zasněženou krajinou, hned vedle teče divoká řeka, do níž se vlévají horké bublající prameny a vše se halí do mlhy tvořené vodní párou. Vy se přitom tetelíte blahem v horkém bazénu o teplotě 38 °C. Navštívit Island a neabsolvovat tohle by bylo trestuhodné opomenutí, zvláště po tom drsném úvodu.

Polární záře

Vzhledem k převládajícímu zataženému počasí i předpovědi nebylo do té doby myslitelné focení polární záře. To ani nebylo prioritou fotoexpedice, ale samozřejmě jsme doufali a byli připravení ji vyfotit, kdyby nastala příležitost. Ta se velmi nenápadně začala rýsovat s přejezdem na západ a umírněním počasí. Předpověď polární záře ale i přes jasnou oblohu příliš naděje nedávala. Jak jsme se již za tmy blížili k hotelu, neustále jsem zrakem bloudil k podivnému pruhu na obloze, který nepůsobil jako mrak a který připomínal mírnou auroru, jakou jsme viděli při loňské návštěvě. Když jsme dorazili a konečně měli možnost namířit foťáky, nebylo o slabé polární záři pochyb. Nejprve jsme fotili hned u hotelu pro případ, že by nám chtěla vzápětí zmizet. Namísto toho (a navzdory předpovědi) ale začala sílit.

Po celodenní cestě a jen lehké večeři jsme neměli energie nazbyt, nastalá situace ale odsunula únavu i hlad stranou a rozhodli jsme se nepaběrkovat u hotelu a vydat se na místo, kde je šance auroru zachytit s opravdu parádní kompozicí – hora Kirkjufell. Na místě už byla početná skupina fotografů, při prvním náznaku slábnutí záře se ale jako jeden muž sbalili a na tomto profláknutém místě jsme se ocitli sami. Rozhodli jsme se být trpěliví a zatímco jsem v klidu konzumoval konzervu tuňáka, najednou se přede mnou po pár minutách objevila scéna, při které jsem se zmohl jen na něco jako „Tam!“ (po vzoru Ostraváka upozorňujícího na padající hvězdu).

Bylo to naše poprvé s polární září a musím říct, že jsem vůbec nečekal, že by to mohla být opravdu taková světelná šou. Najednou vidíte, jak kdosi maluje světlem na hvězdnou oblohu jako štětcem na plátno a vzniklé tvary se míhají, vlní a přeměňují, objevují a mizí… Zmohl jsem se jen intuitivně mačkat spoušť a s otevřenou pusou zírat, co se to před námi odehrává. Ta euforie nejde popsat, ale nejspíše to v nějaké formě musel zažít asi každý, kdo se s tím poprvé setkal.

Bárður Snæfellsás

V Arnarstapi jsme narazili na sochu Bárðura Snæfellsáse. Viděl jsem ji už loni, ale vlastně jsem se o ni nijak nezajímal. Až letos jsem se podíval na ceduli, čeho se vlastně socha týká. Má jít o tamější mytickou postavu, ducha, bůžka a strážce, který se toulal krajinou a lidé ho uctívali a volali na pomoc v časech nesnáze. Měl ale dvě tváře a uměl být jak velmi tvrdý a nemilosrdný, tak neuvěřitelně vlídný a laskavý. Tím skvěle reprezentuje nejen poloostrov Snaefellsnes, ale celý Island.

Loni mě pro charakterizování Islandu napadlo slovní spojení „hrozivá krása“. Zjevně jsem se trefil, jelikož přesně o tom také tato socha vypovídala a letos jsme mohli charakter Islandu zažít opravdu důsledně. A když nepříjemnosti střídá euforie, snadno se dostaví jistá návykovost. Takže pozor – jakmile to jednou zakusíte, pravděpodobně budete po zbytek života mít touhu se tam vrátit.

Ať už patříte mezi ty, kteří tam už byli a mají touhu se vrátit nebo mezi ty, kteří touží se tam poprvé podívat, můžete se přidat k mé příští fotoexpedici 1.-8.3. 2026.

Kompletní série vybraných fotografií zde – https://markusnakus.cz/galerie/serie/island-2025/.