Po dlouhé době zase nějaký ten příběh fotky – tentokrát z postupně dozrávajícího projektu Tulák (více info viz – https://markusnakus.cz/galerie/projekt-tulak/ ). Obrazy, které jsem už nějakou dobu nosil v hlavě, si stále více říkaly o realizaci. Před koncem roku 2017 konečně padlo rozhodnutí to zkusit.

Vznik téhle fotky nebyl ale vůbec jistý – jeli jsme s kamarádem Milanem Strachotou do Českého Středohoří a zvažovali, jestli fotit samotnou krajinu, nebo zkusit poprvé Tuláka. Neustále jsme měli oči připoutané k obloze a snažili se z ní vyčíst budoucnost, tedy alespoň co se týče počasí. Čím méně jasná obloha byla, tím víc jsme měli jasno my – vše mluví pro Tuláka.

Brouzdání úzkými zasněženými silnicemi nás zavedlo k lesu, kde se konečně dalo nechat auto tak, aby nepřekáželo. Navlékl jsem plášť, opasek se závěsem a samotný meč. Rychle se smrákalo a nebylo moc času na hledání perfektního místa; přesto se podařilo jeden volnější plácek najít. Větší legrace bylo rozdělání ohně. Vše okolo bylo pokryté mokrým sněhem a moje pokusy s několika kuchyňskými ubrousky, které jsem měl v autě, skončily drtivým neúspěchem. Po cca 5 marných pokusech zbýval poslední – samotná tlustá role, na níž povlávaly poslední 2 ubrousky. Tahle varianta se ukázala být konečně funkční a podařilo se rozdělat stabilnější oheň.

Následovalo drobné poklizení plácku od větví, příprava záběru s foťákem na stativu, a pak hurá pózovat, zatímco kamarád Milan mačká spoušť. Mezi tím stihlo po blízké silničce projet několik aut. Nešli jsme daleko od ní, jelikož jsme v těchhle končinách takový provoz opravdu nečekali, ale zároveň jsme nestáli přímo vedle, takže jsme na focení měli relativní klid. Po pár cvacích ale potemnělý les ozářily modré majáky…

V tu chvíli mi blesklo hlavou, že jsme vlastně už v CHKO a přestože by tady nebylo možné založit požár zřejmě ani s kanystrem benzínu, není tu rozdělávání ohně úplně oficiálně podporováno. Ten střih musel vypadat vážně vtipně. Ze strnulé pózy jsem v mžiku přešel do horečnatého hašení a popadal náruče sněhu, které jsem házel na ohniště. Pak už jen šero a oblak dýmu. Čekal jsem, jestli se někde zpoza stromů nevynoří svítilny a pánové a dámy, co by chtěly pomáhat a chránit. Představoval jsem si, jak jim vysvětluju, že jsem šel zrovna jen náhodou kolem, zahalen pláštěm a opásaný mečem… No, naštěstí nebylo třeba vysvětlovat. Svítilny se neobjevily a my rychle sbalili vybavení s vírou, že mám nafoceno vše, co potřebuju.

A měl. S fotkou bylo nicméně opravdu dost práce – nikdy před tím jsem se nepustil do tak rozsáhlé retuše a montáže, ale s výsledkem, zvláště přihlédnu-li k silně improvizovaným okolnostem vzniku, jsem spokojen. Co jsem s fotkou všechno prováděl v počítači je na samostatný článek, který zřejmě časem napíšu a zveřejním na mém Patreon profilu, včetně ukázek před a po úpravách.