Nikdy by mě nenapadlo, že se mi jednou podaří udělat pěknou fotku z auta. Ale u Českého Šternberku se zkrátka zadařilo.

Cestou z Jihlavy se nad rozkodrcanou D1 vyskytla neobyčejná scenerie, kdy se nebem honily hned 2 bouřky po obou stranách dálnice, před náma (jel jsem s mojí drahou polovičkou) ale byla modrá obloha s pár mráčky a neodbytným sluncem.

Nedalo se odolat, a tak jsem sjel na jediné místo, které mě napadlo jako potenciální pro zajímavou fotku – hrad Český Šternberk. Doufal jsem, že stihnu vyfotit hrad s tou až kýčovitou scenérií zapadajícího slunce a blížících se temných mraků. To se ale nepovedlo. Jenže přišlo něco mnohem lepšího.

Bouřka nás zastihla už po pár zkušebních cvacích, a tak jsme rychle zvolili bezpečí šikovně postaveného auta. Už jsem chtěl rezignovaně odjet, když jsem ještě naposledy pohlédl na hrad a užasl. Stěží jsem ho viděl přes provazy prudkého lijáku, do toho ale také zasvítilo slunce, které jakoby se vzpouzelo mračnému obklíčení a just jimi chtělo proniknout. Nebyl čas na hrdinství, stáhl jsem okénko a poprosil přítelkyni o trpělivost, zatímco musela zaražená do sedačky snášet studené kapky. Naštěstí jsem měl u sebe skvělý objektiv M.Zuiko Digital 40-150mm f2.8 PRO, se kterým jsem si dovedl z auta hrad pěkně přitáhnout. Výsledný záběr je popravdě složen ze dvou fotek (ze stejného místa a času), ale i když díky proužkům deště působí skoro jako malba nebo grafika z počítačové hry, všechny následné úpravy se týkaly prakticky jen kontrastu a barev. Občas se zkrátka stane že se ženete za něčím, o čem jste přesvědčeni, že je to to nejlepší, co může být, aby vám příroda nakonec ukázala, že to může být klidně ještě lepší, než jste si vůbec dovedli představit. A to nejen při focení.

Děkuji své drahé polovičce za trpělivost, i díky níž se tento záběr povedl:-).