Tak po opravdu dlouhé době se zase dostávám k napsání malého blogu. Pravidelnost nikdy nebyla mojí doménou ani záměrem, ale více než roční pauza už si přece jen o oprášení říká:-).

Začnu zlehka, a to příběhem fotky. Zjišťuju, že asi největší sentiment mám k fotkám, které nevznikly úplně plánovaně, nebo jsem od nich nic nečekal. Když je proces takový, že je vše pečlivě naplánováno, máte přesně zjištěné, jaké bude počasí z několika nezávislých serverů, víte přesně kde a kdy být a ono se to všechno opravdu sejde a je z toho bombastická fotka, je to super a i takovou fotku má člověk samozřejmě rád. Působivější příběh ale často nabízí ta ošklivá káčátka, jež se jeví nevýrazně, leží dlouho ladem, protože prostě nevím, co s nimi, až jednoho dne…

Stejně to bylo i s fotkou Vyhlídka Máj. Na tomto místě jsem mockrát nebyl, nicméně pohled je celkem jasný a známý. Tato fotka byla pořízena za poměrně vtipných okolností, kdy jsme s přítelkyní cestou z kamarádčiny svatby chtěli ještě využít hezkého počasí k malému výletu. Volba padla na toto místo, přestože to na západ slunce vycházelo jen tak tak.

Dorazili jsme včas a naskytla se nám nádherná scenérie. Potud super. Mělo to ale háček. Pokud chcete mít takto vidět celou “podkovu” říčního meandru, máte na daném místě prakticky jen jedinou možnost, a tou je malý skalní výklenek s místem jen tak tak pro stativ. Přesně na tom místě seděl zamilovaný pár a objímaje se si fotil západ slunce – mobilem. Přítelka zjevně doufala, že to tedy zabalím a i my se jako správný zamilovaný pár usadíme a budeme se jen tak kochat. Jenže to se mnou v tu chvíli jaksi nešlo:-). Nervozně jsem začal podupávat a popocházet s připraveným stativem v ruce, mumlaje si pod vousy “Voni snad nevypadnou. Dyť to mobilem stejně nevyfotí!“. Za mnou se mezitím z lesa začaly vynořovat další postavy se stativy, najednou byl celý skalní výběžek obsypaný fotografama lačnícíma po tom jediném místě. Já byl ale první.

Náhle se páreček zvedl. Hurá, řekl jsem si a vydal se rychle jejich směrem. Ve chvíli, kdy už jsem byl za nimi, vytáhli selfie tyč a začali si fotit selfie se zapadajícím sluncem. Pro přiblížení mých tehdejších pocitů dávám odkaz – http://bit.ly/IKDMgB . Nicméně to na mě asi bylo znát, a tak mi po pár cvacích místo přece jen uvolnili:-).

Nafotil jsem 5 expozic, které jsem pak složil do jednoho snímku. Výsledkem byla poněkud fádní fotka (světla už v tu chvíli bylo docela málo), které jsem tedy moc nevěřil a nějakou chvíli na ní nešáhl. Nakonec mi to nedalo a po čase jsem si s ní začal hrát. Bylo působivé, jak mi fotka s úpravami kontrastu, barev a ostrosti postupně rozkvétala pod rukama, až jsem sám zůstal okouzlen a připomněl si, jak úžasná ona scenérie v tu chvíli byla.

Celé to extempore za to tedy nakonec stálo a i když na pozadí vzniku této fotky probíhalo drama, stačil jediný pohled a člověk na vše zapomněl a užíval si jen přítomný okamžik. Přestože podobná zprofanovaná místa tedy mají bohužel tyto aspekty zvýšeného turistického zájmu, mají zkrátka co nabídnout a když se to dobře sejde, můžete děkovat za to, že jste tam v tu chvíli mohli být.