Fotky krajiny často vypadají, jako že jsou pořízeny kdesi hluboko v divočině z nepřístupného místa, kam se fotograf musel hodiny trmácet a osamocený za vzdáleného vytí vlků a v klidném vyčkávání na správný moment docílil onoho úchvatného snímku.

Skutečnost někdy sotva může být vzdálenější této představě. Naštěstí mnohá místa zůstávají stále poněkud nepřístupná a vzdálená civilizaci; zvláště v ČR ale spousta provařených lokací leží na frekventovaných turistických či jiných cestách a nabízí jen velmi omezenou možnost pohybu pro získání co nejlepší kompozice. Ve výsledku se pak fotograf v časných ranních hodinách (sic!) ocitá na malé vyhlídce, kde se tísní dalších 10-20 fotografů snažící se o stejný záběr.

To se mi stalo mj. při tomto snímku, kdy jsem navštívil oblíbenou Chalupskou slať na Šumavě. Na místě jsme byli první a vše vypadalo skoro idylicky, než se ovšem přihnaly další 2-3 menší party fotografů. Najednou se nás na malém dřevěném výklenku nad jezírkem tísnilo asi 12. Všichni vytahovali a rovnali stativy, připravovali kompozice, někteří se krčili u podlahy ve snaze mít alespoň trochu jiný pohled, resp. nezavazet příliš ostatním. Dva náruživí fotografové se v jeden moment střetli, když jeden fotil sérii záběrů za otáčení stativové hlavy, zatímco druhý se zvedl z podřepu a snažil se přesunout. Drknul při tom omylem do nohy stativu, načež ten první vykřikl: „No, tak teď jste mi zkazil panorama!“ Viník raději zahanbeně opustil scénu, lituje poškozeného pro tu velkou ztrátu.

Chvíli jsem se nezmohl na nic jiného, než to s jistou znechucenou fascinací pozorovat. Nakonec jsem se rozhodl, že se toho účastnit nebudu a jal se hledat méně nahuštěné místo v blízkosti výklenku. Oficiálně se mimo dřevěný chodníček asi nesmí, ale díky zamrzlé půdě se dal nějaký ten krůček k vodě udělat. Původně jsem chtěl, asi jako všichni ostatní, udělat širokoúhlý snímek celého jezírka. Jelikož jsem ale nechtěl mít stejný záběr jako ostatní (a další před nimi i po nich), rozhodl jsem se ho vynechat a zaměřit se na fotogenický ostrůvek s malou břízkou. V téměř dokonale klidné hladině se krásně odrážela časně ranní obloha plná modrých odstínů. Soustředil jsem se tedy na ní a v postprocessu (s minimálními zásahy) fotku otočil, takže jen drobné zčeření hladiny místy dává poznat, že jde ve skutečnosti o odraz. Jen malý proužek dole odhaluje hranici reality a odrazu.

Je to pro mě krásná ukázka toho, jak může navzdory původnímu plánu vzniknout pěkná fotka. Opět se jedná o snímek, kterého si hodně cením, právě pro podmínky jeho vzniku, který jsem vůbec neplánoval, nýbrž je výsledkem adaptace na dané podmínky a snahu najít nějaký trochu jiný pohled i ve stísněném a celkově omezeném prostoru. Když se tedy dostanete do podobné situace (ale ostatně i když jsou podmínky příznivé), doporučuji – neváhejte experimentovat a zkusit něco nového, leckdy zřejmě půjde o marnou snahu, občas se z toho ale může vyklubat něco, co předčí vaše očekávání.