Je vcelku běžné, že se u leckterých fotografů (včetně mě) můžete dočíst něco o tom, jak vznikly jejich pěkné fotky. Jak vstávali nekřesťansky brzo, trmáceli se kdo ví kam, viseli nad propastí, zápasili s divou zvěří i všemi dostupnými živly a kdo ví s kým / čím ještě, aby dosáhli toho svého vysněného záběru, který je vlastně ještě lepší, než si dovedli představit, atd. atd. Ano, i já mám pár „příběhů fotky“ a určitě není nic špatného na tom se o tyto příběhy podělit. Nedávno mě ale napadlo trochu to otočit. Co takhle se podělit o fotky a momenty, kdy jsem něco vůbec nezvládl, podcenil situaci nebo naopak přecenil své možnosti, nevhodně se připravil apod.? Takové fotografické přiznání. Nepochybuji, že každý fotograf by měl co říct. Pravda, většinou fotky z takových situací nikde neuvidíte, ale i ty, které nakonec přese všechno byly zveřejnění hodné, za sebou občas mají příběh děsu a utrpení… A to je i případ fotky Strážce lesa z mého Projektu Tulák.

Vize byla hezká – zachytit postavu Tuláka, jak se s lukem plíží lesem prosvětleným ranními slunečními paprsky, prorážejícími jemnou mlhu a házejícími na zem dlouhé stíny stromů… Podařilo se najít i skvělé místo, kde zrovna při mém průzkumu lokace panovaly do velké míry ideální podmínky. Cvakl jsem tam tedy čistě dokumentačně jednu, dvě fotky z ruky s tím, že se vrátím o týden později na ostré focení.

Samozřejmě o týden později již podmínky ideální nebyly. Zato jsem s sebou měl kamaráda a dýmovnici. Nevadí tedy, holt nesvítí, ani není mlha, ale my si jí vytvoříme. Propagační fotky a videa dýmovnice ve mě vyvolaly dojem, že nejspíš zahalíme celý les do hustého mléčného oparu, až jsem se bál, jestli tím nevystrašíme houfy houbařů, kteří se poblíž pohybovali. Dýmovnici jsem dal na zem, zapálil a šel pózovat. Kolem mě prolétl neznatelný obláček kouře a zmizel odvátý větrem kdesi mezi vzdálenými stromy. To bylo všechno. Hmmm, tak to jsem nečekal. No nic, kašlu na to, mlhu dodělám ve Photoshopu, a je to. Nafotili jsme pár záběrů, z nichž se alespoň dala vybrat nějaká dobrá Tulákova pozice, a dále vše bylo o tom, jak si s tím poradím v post-processu.

A tam jsem si naběhl znovu. Jelikož jsem přece jen chtěl ony sluneční paprsky, rozhodl jsem se zkusit použít tu narychlo vyfocenou fotku z průzkumu. Samozřejmě jsem se tehdy neobtěžoval s nafocením víc expozic, čili v dané situaci jsem měl sice dobře exponované stíny, zato místy vypálená světla. Ale dobrý, s tím si ještě poradím – něco se schová, něco naklonuje, a něco nechám, ať je to aspoň autentický. A samozřejmě přidám mlhu.

Ve výsledku jsem tak kombinoval první narychlo vyfocenou fotku se slunečními paprsky, další fotku s Tulákem, k tomu ještě jednu fotku pro vykrytí určitých míst, a do toho přidával mlhu. Rozhodl jsem se spojit fotky z dost odlišných podmínek a k tomu vytvořit ještě podmínky další, které nebyly ani na jedné z nich. Další podstatná věc – samozřejmě jsem nefotil po tom týdnu na úplně přesně stejné pozici a se stejným úhlem záběru, což se zrovna v lese s mnoha stromy, křovími apod. docela projeví. Takže snažit se ty dvě fotky prolnout byla opravdu lahůdka. Věděl jsem, že to bude hodně experimentální, ale dnes už vím, že bych se do toho znovu rozhodně nepouštěl.

První verze, ke které vedla dlouhá a trnitá cesta složitých úprav, přímo zářila místy až nepřirozenou zelenou barvou a vůbec se mi to nelíbilo. Nakonec po mnohých dalších laborováních vznikly další 2 verze, které se mi líbily alespoň o něco víc, ale i tak jsem už věděl, že to zkrátka nikdy nebude ono. Ve finále jsem je všechny zkombinoval do nějakého nejsnesitelnějšího prolnutí, a řekl si, že to stačí, jelikož už se mi o té fotce pomalu i zdálo (a hezké sny to opravdu nebyly).

Přestože jsem měl chvílemi sto chutí fotku prostě smazat, nakonec jsem jí tedy dostal do fáze, kdy jsem byl ochoten jí zveřejnit. Pravda, na to, z čeho jsem vycházel, jsem z ní opravdu vytáhl, co šlo. Přesto jí mezi „tuláčími“ fotkami vnímám určitě jako slabší kousek a hlavně už vím, že do něčeho takového se už nikdy pouštět nebudu, resp. jedině s mnohem lepšími výchozími podmínkami. A také nebudu žádnou fotku z průzkumu brát jen jako dokumentační, ale dám si záležet a udělám i víc expozic (zvláště, když budou dobré podmínky). Nikdy nemůžu vědět, kdy se i taková fotka bude hodit.

Co ale dělat nadále budu, je experimentovat – člověk nikdy neví, co z toho vyleze a přes občasné „fuck upy“ (česky bychom asi mohli slušně říci “nezdary”, vulgárněji “vosery”) je možné dostat se i k opravdovým pokladům:-).